V létě popluje po Vltavě do Prahy historický vor. Plavci se pustili do výroby houžví
V lese u staré vorařské obce Purkarec bylo o prvním březnovém víkendu rušno. Necelá třicítka Vltavanů, členů spolků Vltavan, tam z mladých smrčků vyráběla houžve, které poslouží v létě při stavbě speciální vorové tabule. Vypraví se s ní na konci srpna po řece ze Štěchovic do pražské Výtoně v rámci jedné z etap Vltavské štafety, která dopraví vodu od pramenů Vltavy až na výstavu VLTAVA slavná & splavná v Jízdárně Pražského hradu.
Role houžvičkářů a zároveň učitelů se zhostili purkarečtí Vltavané, kteří se výrobě houžví věnují už čtvrt století. Přiučit se za nimi přijeli jejich kolegové ze Štěchovic, Davle a z Prahy a také několik členů Dělnické besedy Havlíček z Řevnice. „Houžvičkáři v minulosti končili svoji každoroční zimní práci kolem svátku Josefa, než do stromků začala jít míza,“ vysvětlil Josef Nachlinger, jednatel purkareckého Vltavanu, proč je houžve potřeba vyrobit téměř půl roku před stavbou voru.
Co to houžev vlastně je? „Je to dřevěný provaz, na kterém se dá udělat uzel,“ přiblížil Jan Pöschl, předseda Vltavanu Purkarec. „Houžve se vyráběly během zimy ve velkém, pak se svázaly do panenek (otýpek) po pětadvaceti a uložily se např. do chléva nebo do stodoly, aby nevyschly. A dva týdny před stavbou voru se namočily do vody, aby změkly a mohlo se s nimi vázat. Stejně to uděláme i my.“
Nejprve bylo potřeba v náletu v lese najít a vyřezat zhruba stovku tenkých a co nejdelších smrčků (ideálně by měly mít dva až tři metry na délku a jen několik málo centimetrů v průměru). Pak Vltavané kmínky pečlivě osekali, postupně je napařovali na roštu nad žhnoucím ohništěm a poté je pomocí tzv. cvoku klínovali do otvoru ve veřtatu, což je dřevěná pracovní koza, a natáčeli je na zhruba metrovou dřevěnou tyčku zvanou knytl čili roubík. Rovné kmínky se tak postupně měnily v zatočené houžve. „Houžev je třeba stočit rychle, než zase vychladne,“ vysvětloval kolegům při práci Josef Nachlinger. „Ale je potřeba trefit tu chvíli, kdy jsou dobře nahřáté, nesmí to být ani málo, ani moc. Nic těžkého na tom není, je to o zkušenosti a o zručnosti.“
Za sobotu vyrobili Vltavané přes sto houžví, které jsou teď uloženy ve sklepě Síně voroplavby v Purkarci, kde přečkají do léta do stavby slavnostní vorové tabule. „Na jeden pramen, který měl 130 metrů, padlo na houžve tři sta smrčků,“ zabrousil do historie Jan Pöschl. „Ve 30. letech minulého století už ale hospodáři přecházeli na drátenické hospodářství a tolik smrčků nebylo třeba. Staří plavci to ovšem neviděli rádi, houžvičkáři přicházeli o živobytí a zdrátované vory se navíc mohly na jezech snáze potrhat. My stavíme podle starých, původních postupů, a tím udržujeme při životě historii vorařství.“
Poslední vor plul po Vltavě v roce 1960 a novodobí plavci, jejichž společnou zásluhou bylo vorařství 1. prosince 2022 zapsáno na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, si museli k výrobě houžví najít vlastní cestu. „První zakázku jsme dostali někdy v roce 2000. To ještě nějací pamětníci žili, tak nám radili a pomáhali, pátrali jsme i ve starých kronikách. Šli jsme do toho metodou pokus-omyl,“ zavzpomínal Josef Nachlinger. „Teď už to děláme spoustu let. Naše vorové tabule jsou vidět např. v Davli, ve Štěchovicích, ve Vyšším Brodě, v Řevnicích nebo v Písku.“
Kmeny na stavbu voru poskytnou Lesy ČR a stavba jako taková začne zhruba v červnu ve Štěchovicích ručním loupáním kůry. Tabule popluje do Prahy v rámci Vltavské štafety a bude ukotvena na pražské Náplavce jako exponát Muzea Prahy. Na stavbě voru se bude podílet také Střední odborná škola Jarov Praha 9, kde se v rámci Národní soustavy kvalifikací učí vorařství, resp. obor vorař–stavitel vorů.
